Povídka Dokonalý svět

30. června 2011 v 21:30 | Katusa |  My arts
Po dlouhé době jsem se rozhodla sem dát svoji rozepsanou povídku, o vzdálené budoucnosti našeho zmučeného Angela. Tato kapitola je starší kousek pokusím se na ní navázat, snad chytnu inspiraci a bude se líbit.

Dokonalý svět

Čas to je relativní pojem, okamžik štěstí muže ovlivnit celí tvůj život. Na druhou stranu existují momenty v životě které nastanou a další život ti připadá nicotný. Většinou to bývá smrt někoho blízkého, nebo když tě někdo opustí a ty bez něho nedokážeš žít. Někdy to překonáš a jdeš dál, jindy v tobě něco umře a ty už se nikdy nevrátíš k normálnímu životu.


Já osobně na čase moc nelpím, abych řekl pravdu, mám ho víc než dost ale byli okamžiky v mém "životě" které mi připadaly moc krátké, kterých jsem se nemohl nabažit. Nebylo jich mnoho, ale kdybych mohl, vyměnil bych celý svůj nesmrtelný život, za to abych je mohl prožít znovu. A potom ať si mě třeba vezme samo peklo.

Rok 2097

Slunce skrylo svůj poslední paprsek v záhybu země a den se pomalu převléká do nočního kabátu. Ale něco je na té noci zvláštní, až na tmavé nebe je na ulici stejně rušno jako ve dne. Lidé se vesele baví, děti se honí v parku a na nikom není vidět smutek či obava. Až na jednoho muže na lavičce u fontány. Dívá se po okolí, ale jeho oči jsou prázdné jako noční obloha bez hvězd.
Je to kolem 90 let co se po celém světě probudili všechny přemožitelky a od té doby žije svět oproštěn od všech démonu. A dobro vítězí.
Člověk by řekl ráj na zemi. Ale ten muž u fontány se na to dívá trochu jinak.
Tento rok je to přesně 100 let od doby kdy jsem viděl Buffy poprvé v Sunnydale na tu noc si pomatuju jako by to bylo včera. "Nějaký problém slečno? Je tu problém, proč mě sleduješ? Vím, co si myslíš, ale neboj, já nekoušu."
Byla tak krásná a její oči, čišelo z nich sebevědomí, odvaha ale taky mládežnická roztržitost, měla před sebou ještě dlouhou cestu. A já jí v té cestě pomáhal, ale teď už jen bloudím ulicemi bez cíle už nemám do čeho praštit už nemám do koho bodnout už nemám proti čemu bojovat, svět se stal lepším. Ale co já, v tomhle světě nemám co dělat. Je to svět stvořený pro lásku, ale já nemůžu milovat ani po tom netoužím, já chci jen konec je mi 342 let chci konec.
Druhá nejhorší pohroma v mém nesmrtelném životě hned po smrti Buffy byla smrt Spika. Byl poslední, který mi ještě dodával jistou naději v lepší zítřek. Ale nyní už si připadám jako v pasti. Se které vede jediná cesta. Smrt! Sebevraždu jsem vyloučil hned vzápětí, když jsem si uvědomil, že by na mě Buffy asi nebyla moc hrdá. Musím zemřít v boji.
Jen je problém v tomto dokonalém světě najít soupeře, který by mi dal pořádně na frak. O všechny démony se teď vždycky postarají přemožitelky. Je jich moc, jsou silné, chytré a na mě nic nezbude.
Poslední dobou mám pocit, že jsem asi na světě nejstarší upír. A je to díky tomu že mám duši, jinak by se o mě už dávno přemožitelky postarali. Široko daleko kolují legendy o upírovi, který zažil tu slavnou přemožitelku. Buffy se stala legendou, když si vzpomenu na její tvář musím se usmát, rád na ní myslím i když i po těch dlouhých letech mě myšlenka na ní rozechvěje.
- pokračování příště -
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama